Historie

Pohled do historie - snaha o vybudování Národní fonotéky

Při pohledu do historie zvukových dokumentů se dostáváme na konec 19. století k panu Thomasi Alva Edisonovi. Většina z nás se s jeho vynálezem, fonoválečkem, nikdy nesetkala a proto jsou informace o těchto prvních zvukových nosičích velmi cenné. Koncem 19. století pak přichází Emile Berliner s nápadem rytí zvuku na plochou desku. Může to znít překvapivě, ale první gramofonové desky tzv. berlinerky, byly na milimetr stejně velké jako kompaktní disky. Jak známo, gramofonová deska stále žije a je tak nejdéle komerčně vydávaným zvukovým nosičem na světě. Popis vývoje technologií záznamu zvuku ale není předmětem tohoto textu. Vraťme se na začátek 20. století, do doby prvních snah o vybudování archivu zvukových dokumentů, který lidé už v té době považovali za zásadní a velice potřebnou věc.

Vzhledem k tomu, že snahy o vybudování národního zvukového archivu v minulosti nikam nevedly, neexistuje dnes, v některých případech po více než stu letech, mnoho informací a dokladů o těchto snahách. Přestože řada dokumentů je pravděpodobně ukryta v dobovém tisku a archivech, z nvější doby pak i ve vzpomínkách a poznámkách úzkého okruhu lidí.

Začneme snahou ČAVU - České akademie věd a umění, která se již v letech 1910 za velkého úsilí profesora Josefa Zubaty snažila vytvořit něco obdobného, jako tomu bylo například ve Vídni, Berlíně či Paříži. Klíčem úsilí ČAVU byla myšlenka založit fonotéku, jež by budoucím věkům zachovala zvukový obraz doby. V Praze měl být založen dobovými slovy "velký, všestranný a obecně užitečný archiv gramofonický a fonografický". V důsledku tehdejší nedokonalé techniky nahrávání a neexistence zařízení na výrobu matric pro následné lisování gramodesek v tuzemsku však bylo od tohoto úmyslu brzy upuštěno [Gössel 2006, s.113]. V průběhu 20. a 30. let 20. století se začalo postupně pracovat na vybudování “základů” pro zvukový archiv, k jeho vzniku však již nedošlo. Matrice všech celkem 506 nahrávek z let 1928 a 1934 i s jejich výlisky na šelakových gramodeskách, jež měly tvořit základ onoho uvažovaného a bohužel nikdy nerealizovaného archivu, přechovával archiv České akademie věd a umění, z něhož je v padesátých letech převzal archiv Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. V polovině devadesátých let minulého století byl celý soubor i s průvodní dokumentací převezen do archivu ČAV v Praze - Bohnicích. Tam jej po dlouhých letech rozhýbala až povodeň v roce 2002 [Gössel 2006, s.120].

Příběh zakládání archivu historicky významných zvukových záznamů a hlavně následný osud této fonotéky je bohužel typický pro (řečeno dobovými slovy dr. Václava Klofáče) “zbahnělé poměry domácí” [Gössel 2006, s.113]. Přehlídka zmarněných příležitostí, malicherných sporů a v neposlední řadě i akademické strnulosti, přetrvávající v určitých ohledech bohužel až do současnosti.

Za zmínku stojí pohled Karla Čapka, který nejen že schraňoval různé zajímavé zvukové nahrávky z celého světa (fonotéka Karla Čapka, kterou vlastní Náprstkovo muzeum), ale i silně mluvil do budování národní diskotéky svými myšlenkami a postoji. V roce 1932 se ve svém pravidelném příspěvku do Lidových novin Karel Čapek vyjádřil k novému tiskovému zákonu a napsal úvahu na téma možného vybudování Národní diskotéky.

Karel Čapek. Lidové noviny ze dne 2. 5. 1932.:

Ta možnost soustředit doma ražené gramofonové desky v nějaké státní diskotéce nám uvádí na mysl projekt uměleckého výboru při Společnosti národů: aby každý stát soustředil a uchoval v nějaké národní diskotéce cenné desky obsahující jednak národní folklór, jednak vynikající díla domácích skladatelů nebo výkonných umělců a uměleckých souborů, pokud jsou nahrána na gramofonových deskách. Tak by vznikl skutečný archív národní hudby v autentickém a vrcholném provedení, archív sloužící k mezinárodní propagaci domácího umění, k rozšiřování rádiem, k vědeckému studiu atd. – věc jistě žádoucí. Je možno, že výbor znalců při Společnosti národů dosáhne mezinárodního přijetí tohoto plánu: pak budeme i my povinni zřídit národní diskotéku. Nebylo by dobře použít nového tiskového zákona k tomu, aby se z povinných exemplářů gramofonových desek počala už teď zřizovat ta budoucí národní diskotéka, pokud nejsou matrice vytlučeny a materiál rozbit? Potom by opatřování starších desek bylo příliš nesnadné – a drahé. Dnes lze udělat začátek prostě jasným ustanovením, že se i na gramofonové desky u nás ražené vztahuje předpis o povinných výtiscích. Prozatímní archivování a katalogizování československých desek by jistě nebylo tak těžkým technickým problémem; a byli bychom z prvních, kdo by začali zakládat státní hudební archív mechanické hudby, k němuž se dříve nebo později nevyhnutelně dojde všude. [Čapek 1932].

Poslední věta Karla Čapka, přestože je stará více než 80 let, je i v dnešní době velice aktuální. Bohužel se v meziválečném období zvukový archiv vybudovat nepodařilo a problematika fonotéky na dlouhou dobu upadla v zapomnění. Byly zde snahy v průběhu druhé poloviny 20. století, ale žádná instituce nevybudovala něco, co by se mohlo rovnat archivům v zahraničí. Teprve koncem 90. let 20. století instituce začaly jednat o možnosti vybudování Národní fonotéky a první schůzky, představy a nápady vypadaly slibně. Bohužel tehdy vše ukončil nedostatek finančních prostředků a snahy o vybudování národní fonotéky opět utichly. Dlouhých deset let se nikdo možností vytvoření národní fonotéky nezabýval. Až na přelomu desetiletí se tohoto záměru chopilo České muzeum hudby (ČMH), které dvakrát neúspěšně podalo projekt na vybudování Národní fonotéky do programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI). Pro třetí pokus se pak ČMH spojilo s Moravskou zemskou knihovnou v Brně (MZK) a Slezským zemským muzeem. Bohužel, podobně jako v předchozích letech, ani tentokrát projekt nebyl úspěšný.

To ale nic nezměnilo na odhodlání MZK i nadále pokračovat ve snahách o vybudování Virtuální národní fonotéky. MZK vytvořila na bázi volně dostupného systému VuFind tento portál a postupně kontaktovala a následně do něj zapojila fondy řady českých knihoven. Mimo sféru knihoven je pak prozatím nejvýznamnějším přírůstkem databáze archivu vydavatelství Supraphon. Věříme, že se ke spolupráci podaří přesvědčit i Český rozhlas a další paměťové instituce.


(Čapek 1932) ČAPEK, Karel. O Národní diskotheku. In Lidové noviny [online]. Praha: Lidové noviny, 2.5.1932, roč. 40, č. 233 [cit. 2014-01-13]. DOI: Lidové noviny. Dostupné z: http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:1c02fcf0-a9a8-11dc-9493-000d606f5dc6&q=diskotheku.

(Gössel 2006) GÖSSEL, Gabriel. Fonogram. 2, Výlety k počátkům historie záznamu zvuku. 1. vyd. Praha: Radioservis, 2006. 536 s. ISBN 80-86212-44-0.

Comments